Když nás něco bolí, hledáme pomoc. Většina lidí jde nejprve k lékaři. Někdy pomoc najdou, jindy ne, a tak jejich hledání pokračuje. Zkusíme bylinky, alternativní medicínu, psychologii a občas skončíme i v ordinaci psychiatra.
Mezitím uteče spousta času. Život běží kolem nás a je otázkou, jestli jsme schopni, ochotni nebo je nám vůbec umožněno se tohoto dění účastnit. Někdy se náš svět zúží jen na hledání úlevy od bolesti a na další a další návštěvy odborníků.
A proč tomu tak je? Protože potřebujeme dojít až k příčině svých potíží. Jenže jak se k ní dostaneme?
Terapeut celostní medicíny mívá takovou pomyslnou červenou Ariadninu nit. S její pomocí prochází labyrintem příznaků, vzpomínek, emocí a nejrůznějších souvislostí. Sleduje stopy, hledá spojitosti a snaží se najít cestu k tomu, co mohlo potíže vyvolat. Ovšem i on potřebuje vedení klienta. Bez něj může v labyrintu bloudit hodně dlouho.
Co vlastně znamená, že je mi špatně?
Představte si, že na konzultaci dorazí člověk a hned mezi dveřmi si začne stěžovat, jak je mu špatně. No jo, ale co to vlastně znamená?
To je přece hodně široký pojem. Může mu být špatně od žaludku, může se mu točit hlava, může cítit velkou únavu, slabost nebo bolest. A také mu může být psychicky tak mizerně, že už nemá sílu vůbec na nic.
Terapeut se začne vyptávat. Kde vás to bolí? Jak dlouho? Kdy se to objevuje? Co tomu předcházelo? Je to horší ráno, večer, po jídle, při pohybu nebo třeba po nepříjemném rozhovoru? Klient někdy odpoví, že neví. Nikdy si toho totiž nevšímal.
Vysvětlím vám to třeba na bolestech hlavy. Není totiž jedno, jestli nás bolí hlava na spáncích, za očima, v zátylku, na temeni nebo na čele. Každá z těchto oblastí může terapeuta přivést k jiným otázkám.
Například tradiční čínská medicína spojuje bolesti v oblasti spánků a kolem očí s drahami žlučníku a jater. Bolesti v zátylku zase vykládá jinak než bolesti na čele nebo na temeni. V tomto pojetí mohou jednotlivé oblasti představovat vodítko při hledání souvislostí.
I z lékařského hlediska samotné místo bolesti neurčuje její příčinu. Bolest hlavy může souviset s migrénou, napětím svalů, infekcí, poruchami zraku i dalšími zdravotními stavy. Proto je důležité nepovažovat žádnou jednotlivou interpretaci za hotovou diagnózu.
A právě proto potřebujeme vědět, co se s námi skutečně děje.
Pozorovat své tělo neznamená být hypochondr
Když se začneme podrobně zabývat každou bolestí, tlakem, píchnutím nebo nepříjemným pocitem, možná nás napadne, že za chvíli budeme vypadat jako hypochondři. Jenže mezi úzkostným sledováním každého tělesného projevu a vědomým pozorováním vlastního těla je velký rozdíl.
Nejde o to neustále hledat další nemoc. Jde o to naučit se rozpoznávat, co je pro naše tělo obvyklé a co se změnilo.
Když mě bolí hlava, mohu si všimnout, kde přesně bolest začala, jak se během dne mění, co jí předcházelo a zda ji něco zmírňuje. Mohu také pozorovat, jestli jsem se dobře vyspala, dostatečně pila nebo prožila nějakou nepříjemnou situaci.
Tohle všechno jsou informace, které mohou být při konzultaci užitečné. Hledání tedy není jen na terapeutovi. Velkou část práce může udělat právě klient.
Co si napsat před návštěvou
Vzpomeňte si, kolikrát jste přišli k lékaři nebo terapeutovi s hlavou plnou otázek a po odchodu zjistili, že jste se nezeptali ani na polovinu z nich.
Doma víme naprosto přesně, co chceme říct. Jenže potom se posadíme proti odborníkovi, ten se na nás podívá a z našeho připraveného vyprávění zůstane jen: „No, já vlastně nevím, jak bych vám to popsala.“
Proto doporučuji vzít si před návštěvou papír a všechno si sepsat. Kde mě co bolí, kdy to začalo, jak často se potíže opakují, co je zhoršuje a co naopak přináší úlevu. Je dobré zaznamenat také léky, dosavadní vyšetření a jejich výsledky. A nezapomenout na otázky, které chci položit.
Možná si vzpomenete na film Vesničko má středisková, na doktora v podání Rudolfa Hrušínského a jeho rozhovor s hostinským. Vybavuje se mi z něj zmínka o krematoriu a slova „ať víš, do čeho jdeš“.
Tenhle humor mám ráda. Člověk by měl vědět, do čeho jde, i když se naštěstí většina návštěv lékaře nebo terapeuta obejde bez podobně černých vyhlídek. A především by měl vědět, na co se chce zeptat.
A co naše emoce?
Tady se dostáváme k další důležité části rozhovoru. Když člověk popisuje své zdravotní potíže, většinou mluví o těle. O bolesti, únavě, nespavosti nebo zažívání. Jenže někdy může být užitečné položit si také otázku, co jsme v době vzniku potíží prožívali.
Byli jsme ve stresu? Něčeho jsme se báli? Prožili jsme ztrátu, zklamání, vztek nebo dlouhodobý pocit bezmoci?
Nemusí to znamenat, že právě emoce způsobily naši nemoc. Mohou ale ovlivňovat intenzitu bolesti, napětí, spánek i celkové zvládání zdravotních obtíží. A někdy si teprve během rozhovoru uvědomíme, že se určitá bolest nebo nepříjemný stav objevuje opakovaně v podobných situacích.
Terapeutovi tedy nemusíme sdělovat pouze to, co se děje s naším tělem. Můžeme mu vyprávět také o tom, co se děje v našem životě.
Každý odborník vidí něco jiného
V žádném případě tím nechci říct, že bychom měli odmítat lékařská vyšetření. Právě naopak.
Lékař má k dispozici laboratorní vyšetření, zobrazovací a další diagnostické metody, které dokážou odhalit i to, co sami na sobě vůbec nepociťujeme. Terapeut pracující celostním přístupem se zase může více zajímat o náš životní příběh, dlouhodobé zatížení, emoce a souvislosti mezi jednotlivými potížemi.
A my sami máme k dispozici něco, co za nás nemůže prožít nikdo jiný – vlastní zkušenost se svým tělem.
Proč bychom tedy měli jednotlivé pohledy stavět proti sobě? Mnohem užitečnější je, když se mohou doplňovat a když se důležité zdravotní informace neztratí mezi různými přístupy.
Když se začneme ptát sami sebe
Postupně se tak dostáváme k něčemu, co považuji za velmi důležité. Člověk se může naučit být sám sobě tím nejlepším pozorovatelem a v určitém smyslu také terapeutem. Ne proto, že by nepotřeboval pomoc ostatních, ale proto, že se naučí svému tělu naslouchat a lépe rozumět vlastním reakcím.
Někdy to může vypadat docela jednoduše. Posadíme se, na chvíli se přestaneme zabývat vším kolem sebe a položíme si otázku: „Kde je příčina mých potíží?“
A počkáme. Chvíli, hodinu, den…
Nemusíme okamžitě dostat odpověď. Možná se objeví vzpomínka, tělesný pocit, emoce nebo myšlenka, které jsme dosud nevěnovali pozornost. Takové vnitřní odpovědi mohou být zajímavým podnětem k dalšímu zkoumání, nikoli automatickým důkazem příčiny onemocnění.
A je dobré ptát se také na emoce. Co právě cítím? Kdy jsem podobný pocit zažila? Co se ve mně odehrává, když o svých potížích přemýšlím?
Víte, koho se ptáte?
A ještě jedna věc, na kterou bychom neměli zapomínat. Pokud se na něco ptáme, je dobré vědět, koho se vlastně ptáme.
Když se obracíme na lékaře, ptáme se člověka, který má určité odborné vzdělání, zkušenosti a diagnostické možnosti. Když přijdeme za psychologem, můžeme očekávat jiný způsob práce než u fyzioterapeuta nebo terapeuta celostní medicíny.
Každý z nich může nabídnout jiný pohled, ale také má své hranice. Proto bychom se neměli bát zeptat, jakou metodou terapeut pracuje, jaké má vzdělání, z čeho vycházejí jeho závěry a co od jeho péče můžeme očekávat.
A když pokládáme otázku sami sobě? Tam je možná ještě důležitější rozlišovat, zda právě vnímáme skutečný tělesný pocit, vybavujeme si vzpomínku, nebo si pouze vytváříme vysvětlení, kterému bychom rádi uvěřili.
Není nutné mít na všechno okamžitou odpověď.
Ariadnina nit je i ve vašich rukou
Vraťme se ještě na chvíli k našemu labyrintu. Terapeut může držet Ariadninu nit, hledat stopy a pomáhat nám procházet spletitými chodbami našich potíží. Jenže bez naší spolupráce často neví, kterou cestou se vydat.
Čím lépe dokážeme popsat, co se s námi děje, tím více informací mu poskytneme. A čím pozorněji budeme naslouchat sami sobě, tím lépe můžeme rozumět také tomu, co nám naše tělo sděluje.
Možná tedy není nejdůležitější naučit se správně mluvit s terapeutem. Možná je ještě důležitější naučit se mluvit sami se sebou, abychom pak druhému člověku dokázali říct, co skutečně potřebujeme.
Protože dobrý terapeut by nás neměl učit závislosti na své pomoci, ale postupně nás vést k větší samostatnosti, porozumění a odpovědnosti za vlastní zdraví.
Autor: Hana Bártová
Zdroje
www.1zapper.cz
