Myslím, že všechny mámy se shodneme na tom, že při plánování dětí vypadá vše zalité sluncem. Těšíme se na nádherné momenty, na to, že se konečně staneme rodiči. Kurzů o kojení, porodu a celkové péči o miminko je spousta, ale o psychice mámy po několika letech na rodičovské dovolené se příliš nemluví.
Spousta žen má pocit, že si nesmí stěžovat – přece mají to, co si vždycky přály: rodinu a děti. Ale i přesto nejsou zcela spokojené. Cítí, že jim něco chybí. Často je to jejich starý život, chvilka klidu, pořádek v domě, finance, péče o sebe a sebeláska. Při neustálé péči o své poklady samy sebe zcela upozadily. Vždyť tak to má přece být, děti jsou na prvním místě.
Jenže právě v tomto případě stoprocentně platí: Šťastná máma = šťastné dítě. Vaše děti nemusejí být vždy vzorově oblečené, stylově učesané a mít dokonale načančané pokojíčky. Občas není na škodu dát si k obědu toasty, pokud to znamená, že jste prožily skvělé dopoledne, které bavilo vás i vaše děti.
Ráda bych vám, milé ženy, předala svůj návod na spokojené rodičovství. Trvalo mi několik let, než jsem vše skutečně pochopila a dovolila si to takto prožívat. Předám vám něco, co vám ulehčí bytí s dětmi doma. Něco, co vám pomůže cítit se skvěle a přijmout roli mámy na plný úvazek. Něco, díky čemu se už nebudete cítit jako vycucaná houba, která má jen samé povinnosti a starosti.
Pokud jste připravené, jdeme na to!
Návrat k vlastnímu tělu i mysli aneb Jak z toho začarovaného kruhu ven?
Moje největší prozření nastalo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že povinnosti a starosti prostě nezmizí. Patří k životu. Celý život budu muset něco řešit a záleží čistě na mně, jestli se z toho budu hroutit a neustále utíkat, nebo se tomu postavím čelem.
Uvědomění je to sice pěkné, ale co praxe?
Představte si to: Cítíte se vážně na nic. Jste unavená, totálně frustrovaná a teď byste na sebe měla hodit těžké brnění a vytáhnout do války se všemi starostmi, povinnostmi a tím největším nepřítelem – s vlastní hlavou?
A vtom mi to došlo. Přišel záblesk.
Co když to všechno prostě pustím? Co když přestanu bojovat?
Co kdybych ten chaos nechala jen tak běžet jako film a stala se pouhým divákem? Však co, do hrobu si ten neumytý hrnec ani stoprocentní trpělivost stejně nevezmu.
A v ten moment to přišlo. Odpovědi bez nátlaku. Objevil se hlas v mysli, který vůbec neřešil, jestli se to má, nebo nemá. Jestli je to správně, nebo špatně. Jestli to zrovna frčí na Instagramu, nebo ne. Byl to hlas, který mluvil potichu, ale naštěstí stále šeptal – ještě to se mnou nevzdal.
Ztišil se a zeptal se mě:
- „Jak se teď cítíš?“
- „Co právě teď potřebuješ, abys byla šťastná?“
- „Kdybys teď mohla udělat jednu jedinou věc čistě pro sebe, co by to bylo?“
- „Kým jsi byla, než ses stala mámou, a jak můžeš kousek té holky dneska pozvat dál?“
- „Co můžeš pro dnešek škrtnout ze seznamu úkolů, aniž by se zhroutil svět?“
Milé mámy, tohle jsou ty hlavní otázky, které pro mě byly léčivé. Otázky plné aha momentů a hlubokých uvědomění. Zkuste je nechat znít v hlavě a vyčkejte na odpověď – ona určitě přijde. Možná to nebude silný hlas, možná ten hlásek bude jen odněkud zdáli našeptávat, ale odpovědi přijdou. Věřte.
Jakmile znáte odpovědi na tyto otázky, je čas začít je uplatňovat ve svém životě. Jedině tak se mohou situace a vaše pocity začít měnit. Je však důležité osvojit si ještě jednu dovednost: neočekávat.
Změna totiž neznamená, že už nikdy nepřijde blbý den. Změna znamená, že když ten blbý den dorazí (a že jich ještě bude!), nenecháte se jím zničit. Nebudete to brát jako své osobní selhání.
Děti nejsou naše vlastnictví ani majetek. Jsou to duše, které my rodiče máme pouze provést tímto světem.
Pojďme si teď představit jednu situaci, která mi pomohla odhodit očekávání.
Naplánujete si dokonalé odpoledne. Dítě bude spát hodinu a půl v kočárku, vy si sednete na lavičku, otevřete si knížku a vypijete si teplé kafe. Máte to v hlavě namalované do posledního detailu.
Realita? Dítě v kočárku řve, protože mu roste zub, kafem si polijete tenisku a knížku ani neotevřete. Výsledek? Jste naštvaná, zklamaná a večer máte pocit, že celý den stál za nic!
Proč? Protože realita neublížila vám. Ublížila vašemu očekávání.
Příběh pro nadhled: Neřídíte autobus, vezete se na horské dráze
Když nastoupíte na horskou dráhu v lunaparku, neočekáváte, že trať bude rovná, klidná a bez zatáček. Víte, že vás to hodí doleva, pak poletíte dolů a občas se vám otočí žaludek. A hlavně – nepokoušíte se za jízdy chytit kolejí a tu dráhu vlastnoručně narovnat. To by byla sebevražda. Prostě se držíte madla a křičíte.
Mateřství s malými dětmi není linkový autobus, který jede přesně podle jízdního řádu. Je to horská dráha. Když přestanete očekávat stabilitu, přestane vás každá zatáčka tak strašně bolet.
Kým jste byla, než jste se stala mámou?
„Kým jsi byla, než ses stala mámou, a můžeš kousek té holky dneska pozvat dál?“
Tuhle otázku jsem vám položila už na začátku. A teď je na čase se do ní opravdu ponořit.
Co vás dřív bavilo? Co vás naplňovalo? Co vám dávalo tu pravou životní jiskru a náboj? Věnujete se tomu pořád, nebo jste to odsunuly na druhou, třetí, nebo snad stou kolej?
Zkuste se k tomu vrátit. Obrovská spousta činností se totiž dá dělat i s dětmi.
- Chodila jste ráda na túry? Sbalte krosnu nebo šátek a vydejte se na menší výšlap. Občas stačí jen procházka na místní kopec!
- Malovala jste? Rozložte barvy na zem a malujte společně s dětmi. Uvidíte, že je to bude bavit.
- Hrála jste na hudební nástroj? Žádný problém! Vraťte se k tomu. Děti milují živou hudbu.
- Běhala jste nebo cvičila? Pořiďte si sportovní kočárek nebo si zacvičte doma na podložce přímo vedle hrajícího si batolete.
Vraťme se k tomu, co nás bavilo. Pro naši duši je to nesmírně důležité. Je to vyživující a obohacující. Navíc to přesně navazuje na to, co jsem už psala: Jsme průvodci našich dětí. Tak je provázejme naším skutečným životem. Ukazujme jim, jakou mámu si vybraly. Ukažme jim její schopnosti, dovednosti, talent a koníčky.
Děti totiž chtějí vidět svoji mámu žít. Nechtějí ji vidět unavenou, zničenou a frustrovanou v sice naklizeném domě, ale s prázdnou duší.
Kašlete na perfektně vyžehlené prádlo. Radši běžte dělat to, co milujete.
Když se to jednoduše čte, ale praxe pokulhává
Chápu vás. Někdy je realita taková, že dítě propláče den a vy nemáte sílu ani zvednout ruku, natož hrát na kytaru. V takové dny aplikujte mikrodávkování:
- Pusťte si do sluchátek při mytí nádobí svůj oblíbený playlist (ne dětské písničky!).
- Otevřete si knížku a přečtěte si jednu jedinou stránku při kojení nebo uspávání.
- Kupte si domů plátno a barvy a nechte je vystavené na stole jako připomínku toho, že ta kreativní holka uvnitř vás pořád žije a čeká na svou chvíli.
- Cvičit nemusíte hodinu, stačí udělat pár dřepů nebo výskoků. I 10 minut se počítá!
Udělejte si s dětmi rutinu, která bude bavit vás i je
A tady je moje poslední rada a zvyk, který změnil moji psychiku.
Slovo rutina zní hrozně nudně, že? Ale vy ji můžete proměnit ve svou tajnou zbraň. Může to být cokoli. My s nejmladší dcerou máme takový rituál: každý den, když zavezeme starší děti do školy, jedeme na výlet. Někdy je to jen kousek za město na kopec, občas jen k vodě u nás ve vesnici. A když máme náladu a čas, vyrazíme za nějakým větším dobrodružstvím.
Každý den, pokud zrovna nepadají trakaře, si takhle uděláme naši hezkou společnou půlhodinku. A tohle malé dobrodružství milujeme obě! Je to naše zasloužená odměna po hektickém ránu, kdy jsme se museli všichni včas vypravit z domu.
Najděte si svou vlastní oblíbenou rutinu. Něco, u čeho si vydechnete vy i dítě. Může to být ranní kakao na zápraží, poslech jedné oblíbené písničky při tancování v obýváku nebo právě ta půlhodinka v lese po odchodu starších sourozenců. Proměňte povinnou jízdu v radost.
Zní to až moc jednoduše a máte pocit, že to nemůže fungovat? Dejte mi šanci! Zkuste tato doporučení uplatňovat týden a pozorujte, jak se cítíte.
Autor: Monika Skopalová
Zdroje
www.bachovkymonika.cz
