„Já se bojím.“
„A čeho se bojíš?“
„Bojím se tady.“
„A proč se bojíš?“
Takový rozhovor probíhal mezi mnou a jedním malým chlapečkem na lekci kung-fu v loňském roce. Byla to poměrně stresující situace. Na hodině jsem měla asi pětadvacet dětí, převážně ve věku kolem pěti let.
Ostatní děti vůbec nechápaly, proč se chlapeček bojí. Jenže nemůžete nechat malé dítě plakat. To prostě nejde. Snažila jsem se ho proto uklidnit a společně jsme vyzkoušeli speciální techniku zaměřenou na posílení vnitřního já, načerpání síly a získání větší jistoty.
Věřím, že děti do sedmi let jsou v tomto ohledu naprosto úžasné. V mém duchovním pojetí mají v tomto věku ještě velmi otevřené spojení s vesmírem, a proto dokážou s podobnými technikami krásně pracovat.
Naše lekce jsou vždy komplexní. Začínáme rozcvičkou, pokračujeme výukou nových technik, jejich procvičováním a prací ve dvojicích. Na závěr zařazujeme také meditaci.
Tentokrát jsme však techniku zklidnění a posílení vnitřní jistoty zařadili už uprostřed hodiny. Když se objeví problém a děti na něj citlivě reagují, je podle mě důležité věnovat se mu hned. Pomoci jim situaci pochopit, uvolnit napětí a najít řešení. Aby se mohly rozvíjet, získávat nové zkušenosti a především aby je kung-fu bavilo.
Největší boj vedeme sami se sebou
Chlapeček zůstával ještě další měsíc či dva bojácný. Bál se kopnout, bál se udeřit pěstí, přestože šlo pouze o úder do lapy nebo jiné tréninkové pomůcky.
V našich lekcích je boj bezkontaktní. Zaměřujeme se především na práci s vlastní energií, kultivaci síly, sebeovládání a rozvoj osobnosti. Důležitější než samotný úder je pochopení jeho smyslu.
Cílem kung-fu totiž není protivníka zlikvidovat. Ten nejdůležitější boj vedeme vždy sami se sebou. A když proti nám někdo stojí, největším vítězstvím může být právě to, že k boji vůbec nedojde. Že dokážeme situaci zvládnout a máme své jednání pod kontrolou.
Z bojácného chlapečka sebevědomý bojovník
Naše první setkání s plačícím chlapečkem se odehrálo začátkem září. Myslela jsem si, že ho rodiče na druhé pololetí odhlásí. Ale nestalo se tak.
Mluvila jsem o něm také s paní ředitelkou, která mi potvrdila, že je to opravdu velmi bojácný chlapeček. Bylo mu asi tři a půl roku a mezi ostatními, převážně pětiletými předškoláky, byl nejmenší i nejmladší.
Ve druhém pololetí však nastal nečekaný obrat. Jako by se v něm něco změnilo. Najednou začal pracovat s obrovským zaujetím a beze strachu.
Přestože byl stále velmi malý, na konci školního roku se zúčastnil našich komplexních závodů. V nich nejde pouze o bojové techniky, ale také o pochopení principů kung-fu, práci s energií, soustředění a celkový přístup.
A představte si, že se umístil na prvním místě!
Ta jeho zářivá očička byste měli vidět. Úplně mě to dojalo.
Samozřejmě pokračoval i v dalším roce. Když se pak na lekcích objevil někdo další, kdo měl strach, požádala jsem chlapečka o svolení, zda mohu ostatním převyprávět jeho příběh. Jak na začátku plakal a jaký je z něj dnes silný a sebevědomý malý bojovník.
Je neuvěřitelné, jak moc může dítě během jediného roku vyrůst. Přichází s malýma, měkkoučkýma ručičkama, plné nejistoty, a odchází s nově získanou odvahou, silou a důvěrou v sebe sama. Ať už je to holčička, nebo kluk.
Odvaha, která nepotřebuje boj
Ještě jeden chlapeček ze stejného ročníku mě velmi překvapil a především dojal.
Bylo mu pět let a měl staršího, osmiletého brášku. Když jsem se dětí jednou zeptala, proč vlastně chodí na kung-fu, odpověděl:
„Abych mohl chránit brášku na hřišti.“
A představte si, že se mu to skutečně podařilo.
Jednoho dne jeho staršího bratra na hřišti obtěžovali jiní chlapci. Malý bojovník se ho zastal. Nezačal se prát. Dokázal však vystoupit sebevědomě, zachovat klid a využít to, co se na lekcích naučil.
Napětí postupně opadlo a ostatní chlapci nakonec odešli, aniž by došlo k fyzickému střetu.
Právě takové okamžiky mi připomínají, proč má naše práce smysl. Skutečná síla se totiž nemusí projevovat úderem. Někdy stačí pevný postoj, rozhodný pohled, správné gesto a schopnost zachovat si vnitřní klid.
Největší umění bojovníka je boj nezačít
Mistři šaolinského kung-fu zdůrazňují myšlenku, která podle mě vystihuje samotnou podstatu tohoto umění: „Největší umění bojovníka je boj nezačít.“
A právě v tom vidím zásadní rozdíl mezi pouhou fyzickou silou a skutečným mistrovstvím.
Věřím, že každý z nás může najít svou vlastní cestu, naučit se vymezit svůj prostor a postavit se životním výzvám s klidem, odvahou a respektem k druhým.
Kung-fu nám může pomoci tyto schopnosti rozvíjet. Nejen při tréninku, ale především v každodenním životě.
Pro dnešní dobu dovednost jako stvořená. Co říkáš, milý čtenáři?
Autor: Marie Magdaléna, MBA
Zdroje
www.reiki-shamballa-zasveceni.cz
