Může obyčejná čára na papíře odhalit něco, co člověk nedokáže vyjádřit slovy? A proč někdy vznikají obrazy, jejichž význam pochopíme až s odstupem času?
Při své práci s lidmi se stále znovu setkávám s otázkou, nakolik skutečně známe sami sebe. Často dokážeme přesně popsat své povinnosti, starosti nebo očekávání druhých. Když se však máme zastavit a pojmenovat vlastní pocity, najednou nám slova chybějí.
Právě zde pro mě začíná fascinující svět automatické kresby a písma. Člověk vezme do ruky tužku, nechá ji volně putovat po papíře a postupně vznikají linie, tvary a symboly. Bez předem připraveného záměru, bez potřeby vytvořit dokonalý obraz. V tomto zdánlivě jednoduchém procesu může vzniknout prostor pro hlubší sebepoznání.
V průběhu své praxe jsem si uvědomila, že nejdůležitější nemusí být samotná kresba, ale to, co v člověku vyvolá. Někdo v ní spatří cestu, jiný uzavřený kruh, další symbol, který mu připomene dávno zapomenutou životní událost.
Je však důležité nevnímat tyto obrazy jako jednoznačnou diagnózu nebo neomylná poselství. Symbol může mít pro každého člověka jiný význam. Jeho skutečná hodnota často spočívá především v otázkách, které otevírá.
Když děti vyjadřují své pocity kresbou
V poslední době se automatické kresbě a písmu věnuji také při návštěvách mateřských škol. S dětmi si hrajeme, kreslíme a společně objevujeme svět barev, představivosti a emocí.
Jedním z našich témat jsou například „Andílkové mezi námi“. Jindy nechávám dětem prostor pro volnou kresbu nebo je vybízím, aby nakreslily členy své rodiny, kamarády či postavy z příběhů. Společně jsme dokonce vytvářeli ilustrace k mé knize Strážci lesa.
Velkou radost mi dělá, když se do tvoření zapojují také paní učitelky. Děti pak mohou prostřednictvím obrázků vyjadřovat nejen to, co vidí kolem sebe, ale také své pocity a vztahy k ostatním.
Kresba může být velmi přirozeným prostředkem komunikace, zejména u dětí, které ještě nedokážou nebo nechtějí o svých pocitech otevřeně mluvit.
Při jedné z těchto aktivit mě například kresba dítěte přivedla k otázce, zda je v jeho rodinném prostředí všechno v pořádku. Podobné situace vnímám jako podnět k citlivému rozhovoru a hlubšímu porozumění, nikoli jako možnost stanovit z obrázku jednoznačný závěr.
Také ve své pracovně se někdy setkávám s rodiči, jejichž dítě prochází náročným obdobím a odmítá o svých potížích mluvit. V takových chvílích mu nabídnu pastelky a papír. Kreslení mu může poskytnout bezpečnější a přirozenější způsob, jak něco ze svého vnitřního světa vyjádřit.
Důležité je dítěti naslouchat, nic mu nevnucovat a nepřisuzovat jeho kresbě význam, který samo nepotvrdilo.
Barvy, symboly a cesta k sebepoznání
Na kurzech, které pořádám, začínáme zpravidla zklidněním a vědomým dýcháním. Poté prostřednictvím krátké meditace vstupujeme do světa představivosti.
Ráda používám obraz pastelkové víly, ke které si symbolicky přicházíme pro barvičky. Poděkujeme jí a následně si společně povídáme o tom, co pro nás jednotlivé barvy mohou znamenat.
V duchovních tradicích se například červená barva spojuje s kořenovou čakrou, životní silou, stabilitou a uzemněním. V symbolickém výkladu může představovat lásku, vášeň a energii, ale také napětí nebo agresivitu.
Tyto významy však nevnímám jako pevná pravidla. Barvy mohou v každém člověku vyvolávat jiné vzpomínky, pocity a asociace. Právě osobní prožitek je pro naši společnou práci důležitý.
Postupně se věnujeme různým způsobům sebepoznání, typologii osobnosti, symbolice barev, vybraným tématům z enneagramu a nakonec také automatické kresbě a písmu.
Součástí mého přístupu jsou rovněž duchovní interpretace kresby, partnerských vztahů nebo aury. Vnímám je jako součást své osobní praxe a způsob, jakým s klienty otevírám další otázky. Nejde o lékařskou ani psychologickou diagnostiku.
Smyslem těchto setkání je především vytvořit prostor, v němž se člověk může zastavit, uvolnit a podívat se na své prožívání z jiného úhlu.
Příběh manželů, kteří si přestali naslouchat
Na jeden zážitek ze své praxe nikdy nezapomenu.
Přišli za mnou manželé, kteří už stáli před rozvodem. Přesto chtěli dát svému vztahu ještě jednu šanci. Bylo mezi nimi mnoho napětí, nepochopení a vzájemných výčitek.
Abychom se vyhnuli dalšímu zvyšování hlasu, navrhla jsem jim, že si místo dlouhého vysvětlování zkusíme společně kreslit.
Oba byli ochotní to vyzkoušet.
Zpočátku bylo patrné napětí, ale postupně se atmosféra začala měnit. V jejich tvářích se objevilo uvolnění a po chvíli jsme se dokonce všichni začali smát jako děti.
Během společného povídání si manželé začali uvědomovat, že mnohé věci vlastně vnímali podobně, jen se navzájem nedokázali slyšet. Každý měl svou pravdu, své obavy a pocit, že mu ten druhý nerozumí.
Za jejich vzájemnými útoky jsem vnímala především zoufalé volání po pochopení.
V jednu chvíli mě zaujala kresba ženy, v níž se v oblasti břicha objevila výrazná růžová linie. V rámci svého osobního symbolického výkladu jsem si ji spojila s možností těhotenství.
Nejdříve jsem váhala, zda mám tuto myšlenku vůbec vyslovit. Nakonec jsem opatrně naznačila, že mě napadá, zda do jejich příběhu nevstupuje ještě někdo další.
Oba se na mě překvapeně podívali. Muž se obrátil k ženě a zeptal se, zda by mohla být těhotná. Sama si nebyla jistá, pouze připustila, že se v poslední době necítí úplně dobře.
Manželé odešli, ale přibližně za hodinu se vrátili. Chtěli si u mě udělat těhotenský test. Ten byl pozitivní.
Byl to okamžik velkého překvapení a silných emocí. Oba si padli do náruče a jejich původně velmi napjaté setkání dostalo nečekaný závěr.
Dodnes na tento příběh vzpomínám s dojetím. Ne proto, že by kresba mohla spolehlivě určit těhotenství – to samozřejmě nemůže –, ale kvůli proměně atmosféry, kterou jsem během našeho setkání pozorovala.
Z rozhovoru plného napětí se postupně stalo setkání, při němž si dva lidé dokázali znovu naslouchat.
A právě takové chvíle mi připomínají, proč mě práce s lidmi tolik naplňuje.
Někdy stačí ticho, pastelky a ochota naslouchat
Věřím, že člověk není pouze souhrnem svých každodenních rolí. Je také bytostí s bohatým vnitřním světem, vzpomínkami, emocemi, intuicí a touhou porozumět vlastní životní cestě.
Automatická kresba pro mě představuje jeden ze způsobů, jak tomuto světu věnovat pozornost.
Nejde vždy o hledání hotových odpovědí. Někdy je důležitější odvaha podívat se pod povrch toho, co si o sobě myslíme, a připustit si pocity, které jsme dosud přehlíželi.
Možná totiž nepotřebujeme vždy dalšího člověka, který nám řekne, kým jsme.
Někdy potřebujeme především ticho, čistý papír, několik pastelek a ochotu naslouchat sami sobě.
Protože největší tajemství člověka nemusí být ukryto ve světě kolem nás, ale v hloubce vlastního nitra.
Autor: Eva Zajícová (Eva Večernice)
Zdroje
www.vecernice1.cz
