Bití, týrání hladem a ponižování – to jsou jen některé výchovné metody, kterým čelily děti královských rodičů. Nelze se divit, že většina z nich si z toho odnesla celoživotní trauma.
O potřeby malých princů a princezen pečovaly stovky sloužících. Žili obklopeni nesmírným přepychem, jenže za tuto výsadu platili krutou daň. Své rodiče obvykle spatřili na pouhou hodinu, a to ještě museli sedět tiše jako pěny a zdvořile čekat, zda se je jejich matka či otec uráčí oslovit. Už od útlého věku po nich jejich chůvy, vychovatelé a guvernantky vyžadovali disciplínu a železné sebeovládání.
Princezny na hanbě
Děti, které měly jednou usednout na trůn, mnohdy zažily nejedno ponížení. Například rumunská královna Marie, která se dočkala korunovace roku 1914, vzpomínala, jak démonický pár vychovatelů dělal vše pro to, aby rodičům ukázal jejich potomky v nejhorším světle. V tom obzvláště vynikala princeznina guvernantka. „Dvojznačnou konverzací nás stále znovu sváděla k tomu, abychom se vyptávaly na skrytá tajemství života, a potom matku informovala o tom, jaké jsme neslušné dívky,“ svěřila se v dospělosti královna.
Podobně se často chovali také vychovatelé z řad duchovenstva. S oblibou poukazovali na zvrhlost svých svěřenců, zejména dívek. Když se jim malé princezny pokoušely vzepřít, vyhrožovali jim, že doporučí rodičům, aby je dali do kláštera.
Budoucí králové a královny se zastání od rodičů nedočkali. Ti v nich viděli především věc, která musí poslouchat na slovo. Svůj postoj jasně vyjádřil například britský král Jiří V.: „Můj otec měl strach ze své matky, já měl strach ze svého otce a budu dbát na to, aby moje děti měly strach ze mě!“ Proto musela například princezna Viktorie Evženie, dcera slavné královny Viktorie, čekat v místnosti se svázanými rukama, přičemž konec šňůry byl přivázán ke klice tak, aby každý, kdo vstoupí, spatřil princezninu hanbu. A takové tresty ještě zdaleka nepředstavují to nejhorší, co mohlo královské potomky potkat.
Hladovějící princ
V péči sadistické chůvy se ocitli dva budoucí králové Velké Británie Eduard VIII. a Jiří VI. Prvního z chlapců žena zbožňovala. Přála si však, aby jeho náklonnost patřila jenom jí, a tak ho vždy před prezentací rodičům štípala tak, až plakal bolestí. V mladším chlapečkovi zase duševně nevyrovnaná chůva viděla hrozbu pro korunního prince, proto ho týrala hlady. Krmila ho nepravidelně, někdy mu sebrala lahvičku uprostřed pití a jindy mu dávala napít při procházce v parku, přičemž s ním schválně jezdila po obzvlášť hrbolatých cestách. Hladovějící chlapeček musel hltat co nejrychleji, z čehož měl do konce života žaludeční problémy. Na chůvino podivné chování upozornila až pomocná vychovatelka Charlotte Billová, která se po vyhazovu trýznitelky pokusila napravit, co šílená žena napáchala. Později se ukázalo, že trýznitelka nemohla mít vlastní děti a opustil ji manžel. Svou frustraci si pak vybíjela na malých princích: za tři roky si nevzala ani den volna.
Ledová odtažitost
Guvernantka přivádí princezny do salonu za jejich královskými rodiči, belgickým králem Leopoldem II. a jeho manželkou Marií Henriettou. Děvčata se způsobně uklánějí. Jejich otec však ani nevzhlédne od novin a matka také dál nerušeně pokračuje v četbě. Po chvíli úmorného čekání konečně král promluví. „Spravte mne o chování princezen,“ nařídí chladně guvernantce. Dívky se zachvějí. Za sebemenší provinění jim hrozí přísný trest. Čeká je výprask nebo pobyt v temné místnosti. Přitom své rodiče jinak vůbec nezajímají. Matce i otci je jedno, že jsou oblékány jenom do kuten přepásaných provazy a v jejich pokojích je taková zima, že půlku noci drkotají zuby.
Strašlivé dětství prý v polovině 19. století zažívaly i princezny Luisa, Stephanie a Clementina. Jejich rodiče se nemilovali a citově chladní zůstávali i ke svým potomkům. To však nebylo nic neobvyklého. Britská královna Viktorie se o svém prvorozeném synovi Albertu Eduardovi vyjadřovala jako o „objektu výchovy“.
Nenapravitelné škody
Snad nejhorší dopad měla nemilosrdná výchova na budoucího německého císaře Viléma II. a rakouského následníka trůnu Rudolfa. Malý Vilém se narodil se zakrnělou levou paží. Rodiče okamžitě povolali lékaře. Ti prince podrobovali procedurám, které se podobaly středověkému mučení. Každý den mu ruku polévali ledovou vodou, později mu druhou paži připoutávali k tělu, aby ho donutili užívat zakrnělou končetinu. A nakonec „poškozený úd“ elektrizovali!
Chlapec ještě ke všemu začal naklánět hlavu ke straně. I s tím si lékaři věděli rady. Princ musel nosit na zádech železnou tyč, která byla upevněna podél páteře. Oporu nenašel Vilém ani ve vlastní rodině. Jeho matka, dcera královny Viktorie, se za něj styděla. A tak Vilém vyrostl v cholerického a ješitného muže, který rozpoutal první světovou válku.
A čím si prošel princ Rudolf? Syn Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské, známé jako Sisi, se od malička projevoval jako velmi nadané dítě. Hovořil plynule několika jazyky a doslova žíznil po vědění. Jenže otec chtěl, aby vynikal ve vojenských dovednostech. Proto ho v šesti letech svěřil do péče vojáka Leopolda Gondrecourta. Nyní čekalo prince skutečné peklo! Gondrecourt ho trýznil ledovými koupelemi, za každého počasí ho nechal celé hodiny mašírovat. A víte, jak chlapce budil ze spánku? Výstřelem z pistole!
Jednoho dne si vychovatel s princem vyšel na procházku do obory. Náhle voják zavřel za princem vrátka a vykřikl: „Pozor, blíží se divoký kanec!“ Malý Rudolf křičel strachem a bušil pěstičkami do železných mříží. Soucitu se však nedočkal. S takovým vychovatelem princ chřadl a bledl. Nakonec se ho zželelo jednomu z vojáků a ten zalarmoval Rudolfovu stále nepřítomnou matku. Konečně si císařovna vymohla, že odteď se o prince bude starat sama. Jenže zasáhla pozdě. Výchova se neblaze podepsala na Rudolfově psychickém stavu. Možná právě to způsobilo, že následník trůnu spáchal ve třiceti letech se svou sedmnáctiletou milenkou sebevraždu…
Autor: Blanka Fišarová
Zdroje
Zdroj: www.stoplusjednicka.cz
