Operace lebky patří mezi zákroky, před jejichž představou zamrazí pacientům i dnes. Tým z Miamské univerzity přesto přinesl důkazy o tom, že v předkolumbovském Peru je zdejší doktoři prováděli s překvapivě vysokou profesionalitou. Objev staví do kontextu kvalitu medicíny ve srovnání se stejným obdobím v Evropě – a připomíná, že po většinu lidských dějin bylo naše chápání tělesných funkcí značně omezené.
Ačkoli je pojem „trepanace“ dnes často spojován s otevřením lebky za účelem „vyhánění démonů“, zákrok byl v historii používán i pro daleko racionálnější účely. Patřit mezi ně mohla snaha zachránit někoho po fyzickém úrazu hlavy, ale i relativně smysluplná snaha utišit silné bolesti hlavy nebo mentální poruchy. Byť dnes již víme, že migrénu nebo schizofrenii nejspíše operace mozku nevyléčí, alespoň ne na dnešní úrovni chápání těchto chorob, hledat řešení „neřešitelného“ problému v hlavě bylo vlastně na svou dobu poměrně pokrokové.
Pozoruhodná přesnost
Právě kvalita trepanací v předkolumbovském Peru překvapila i tým Millerovy lékařské školy při Miamské univerzitě. Klinický profesor David S. Kushner s kolegy, zejména předním antropologem Johnem W. Veranem, studoval ostatky pacientů léčených během éry říše Inků.
Sledováním ostatků po provedení zákroku došli vědci k tomu, že jejich šance na přežití byla až dvojnásobná ve srovnání s podobně zraněnými pacienty ošetřovanými během americké občanské války – tedy o tři staletí později. Závěr z Kushnerovy studie je tedy jasný: Inkové měli zřejmě mnohem lépe trénované, vzdělané a vybavené chirurgy.
Práce zkoumala na 800 lebek, některé z nich však měly více než jednu díru po trepanaci – jedna z nich dokonce nesla stopy sedmi malých děr. Všechny byly nalezeny v průběhu 19. a 20. století v Andách u pobřeží dnešního Peru, nejstarší z nich se přitom datuje až do 4. století před naším letopočtem.
Není bez zajímavosti, že celkový počet lebek z Peru převyšuje počet prehistorických trepanovaných lebek z celého zbytku světa. To, nakolik pacient přežil či nepřežil zákrok, bylo obvykle posuzováno podle toho, jak se zahojily či nezahojily kostní rány. Pokud pacient brzy po zákroku zemřel, úspěšné operaci to nenahrávalo.
„V době Inků činila míra úmrtnosti mezi 17 a 25 procenty, během občanské války to bylo mezi 46 a 56 procenty, což je velký rozdíl,“ sdělil Kushner. „Otázka je, jak dosáhli peruánští lékaři výsledků, které daleko předstihly chirurgy během americké občanské války?“
Vědci sami připouštějí, že srovnání s občanskou válkou z let 1861 až 1865 přesto není příliš fér – nutnost rychlých zákroků a absence hygieny v polních podmínkách úspěšnost modernějších operací podobného rázu nutně snížila. Nejpozději po první světové válce rozhodně mortalita ekvivalentních zákroků překonala onu jihoamerickou a dnes ji překonává vysoce.
Dojem, že zdravotní zákrok byl vždy rizikový, tak možná v jistých místech během jistých period historie neplatil tak, jak je vžito. Po značnou část historie však s nadsázkou platilo, že jak spravedlnost, tak i medicína jsou slepé – a v obou jde často o krk.
Dvakrát měř, jednou řež
Archeologické důkazy naznačují, že jednoduché chirurgické zákroky byly pokročilé již minimálně od první, tedy sumerské civilizace před skoro 6000 lety. Zdejší doktoři například disponovali naostřenými bronzovými předměty na způsob moderních chirurgických nástrojů, kterými mohli pacientům pomoci. Problémem nebyla ani tak kvalita potenciálního zákroku, ale spíše filozofie kolem medicíny. Uvážíme-li, že podle Sumerů byly zdravotní problémy způsobeny posednutím duchy, je nasnadě, že k úspěšnému vyléčení pacienta dospěli často spíše omylem.
Pro příklady však nemusíme jít jen do peruánské či sumerské medicíny. Imunolog Michal Křupka například z knihy De sanguinis minucione, tedy O pouštění žilou, lékaře Křišťana z Prachatic vybral některé vypečené a „zaručené“ recepty na lepší zdraví. Návod ze 14. a 15. století byl přetiskován až do století osmnáctého.
Ačkoli však byl sepsán ve své době objektivně učeným člověkem, z dnešního pohledu mu k dokonalosti leccos chybí. „Vezmi hovězí lejno nové a měkké v roušku, shřej je u vohně a přilož ihned teplé,“ zní například recept na léčbu neštovic. Výměšky tu mají léčit vše od problémů se srdcem po tuberkulózu. To, co snad z návodů může použitými bylinkami občas skutečně pomoci, se moderní medicína dávno naučila vyextrahovat skrze účinné látky medikamentů.
Zlé šťávy a špína musí z mozku pryč
Faktem ovšem zůstává, že přímo chirurgická operace, tedy ono „řezání do živého“, mohla být čistě co do své techniky pokročilá již dávno. Není to totiž ani tak kvalita řezu, ale spíše příchod anestetik, antibiotik a racionální, daty podložené medicíny, co odlišuje zdravotní péči před 20. stoletím od té starší.
„Trepanace lebky jsou takovou možná nejikoničtější záležitostí,“ říká historik Petr Zajíček. „To znamená otevření lebeční dutiny, vyčištění úlomků kostí či krevní sraženiny, například po zranění, a následné zhojení. V podmínkách starověku či pravěku opravdu neuvěřitelná představa. A přece k podobným zákrokům docházelo relativně často – jak vidíme podle nálezu z Peru, tak napříč celým světem. Kupříkladu ve starověkém Římě šlo už skoro o rutinní záležitost, otvor v lebce se nahrazoval plátem kovu, nejčastěji stříbrem – zkrátka starověký lékař věděl, že zlé síly, špatné šťávy a špína musí z hlavy pryč. Je myslím nanejvýš pozoruhodné, že ke stejnému závěru dospěli lékaři i na druhém konci světa, v kulturně zcela odříznutém prostředí,“ dodává Zajíček.
Až moderní situace, kdy doktoři nejen vědí o možnosti infekce, ale i vědí, jak jí předejít či ji léčit, slibuje hladší průběh operace. A až okamžik, kdy si mohou být doktoři vědomi, které zákroky jsou statisticky problematičtější než jiné, umožňuje věnovat pozornost tam, kde je opravdu třeba.
Vzdor peruánskému pokroku na lékařském poli tak předkolumbovská kvalita medicíny není nutně něčím, v čem by se moderní lékařství mělo shlédnout. Poslední trend ostatně kráčí spíše opačně – kde to jde, neinvazivní zákrok bývá obvykle daleko lepší volbou. Řezání do masa lze jistě z pohledu zdraví pacienta realizovat profesionálně i hůře – nic to však nemění na tom, že peruánská kvalita operací dokládá, že medicína zjevně směřovala k podobnému cíli i na více částech světa.
Autor: Ladislav Loukota
Zdroje
Zdroj: www.nedd.tiscali.cz
