„Můžeš prohledat celý vesmír a nenajdeš nikoho, kdo si zaslouží tvou lásku a náklonnost více než ty sám. Ty sám, tak jako kdokoli jiný v celém vesmíru, si zasloužíš svou lásku a náklonnost.“
Gautama Buddha
Patříte k lidem, kteří se zamýšlejí nad smyslem svého života, nad existencí světa a nad silou svých myšlenek? Přečtěte si jedno Buddhovo učení, které o vás prozradí víc, než si myslíte.
Ne-já
Jednou ze tří charakteristik buddhismu je pojem „ne-já“. Další dva pojmy jsou „nestálost“ a „utrpení“, které s pojmem „ne-já“ přímo souvisejí. Tyto pojmy poukazují na to, že stálé a samostatné „já“ je iluzí.
Běžně zavedenou představou je, že „já“ je samostatná entita, kterou lze někde najít. Předpoklad, že „já jsem mé tělo“, který bereme jako samozřejmost, zní dobře, dokud se na to nepodíváme jinak a neřekneme: „Toto je moje tělo.“ To naznačuje, že kdokoli už vlastní tělo, není tím tělem. Dualita „pozorovatel a pozorované“ popírá, že to, kdo jsme, je naše tělo. Další z vlastností těla je jeho pomíjivost. A pokud jde o tělesné smysly, ty jsou tvořeny z energie, která se svou intenzitou a povahou přibližně rovná realitě.
Možná bychom za „já“ mohli považovat myšlenky. Zdá se, že ve srovnání s tělem jako kdyby opravdu byly skutečným „já“. Jenže i myšlenky přicházejí a odcházejí a neustále se mění. Navíc většinu z nich vůbec nemáme pod kontrolou. Takže i myšlenky jsou příliš nestálé na to, abychom je mohli považovat za „já“.
Ego je zase proces ztotožnění se se skutečností, fyzický a duševní jev. Není to věc sama o sobě, která má svou podstatu. Ego je jako zlozvyk. Někteří lidé však tvrdí, že pokud ego není věcí, je nezničitelné. Avšak jednoduchým uvědoměním si našeho přímého vnímání proces našeho ztotožňování se se skutečností rychle končí.
Také se často používají pojmy „divák“ či „pozorovatel“, čímž se myslí někdo nebo něco, co pozoruje všechny uvedené jevy. Zvláštní je, že ani „divák“ se nikde nenachází. Jednou to mohou být naše oči, jindy ne. Někdy jsou to představy v naší mysli, někdy se zdá, že je to naše tělo a někdy zase ten, kdo pozoruje tělo.
Je opravdu zajímavé, že „divák“, který toto všechno vnímá, se zdá být samostatnou entitou oddělenou od skutečnosti, entitou, která nás „řídí“, a entitou, která se neustále mění a nelze ji nikde najít. Jeden z největších klíčů k rozřešení této záhady je, že když to pozorujeme, pak z podstaty věci vyplývá, že to nejsme my. Celá skutečnost, jaká je, sestává z vjemů – začít odhalovat toto tajemství znamená začít se probouzet.
Představa o skutečnosti pozorované samostatným „divákem“ je však iluzí. Kdo nebo co pak je to, co se probouzí?
Co se probouzí?
Řečeno ve zkratce, probouzí se všechno to pomíjivé! Pokusíme se to dále vysvětlit, ale mějme na paměti, že je to pokus o shrnutí něčeho značně komplikovaného.
Učení vycházející z pojmu „ne-já“ přímo předpokládají existenci „samostatného diváka“, „diváka“, kterým jsme „my“ a který nás řídí, pozoruje skutečnost a snáší strasti světa. Toto učení ruší duševní proces vytváření si iluzorního samostatného „já“ ze smyslových vjemů, které jsou svou podstatou neduální a zcela pomíjivé.
Existují fyzické jevy, tedy vše, co vnímáme prostřednictvím smyslů, a duševní jevy, tedy myšlenky, pocity a emoce. Jsou to však jen jevy a jako všechny jevy jsou zcela nestálé a vzájemně propojené. Nemohou tedy být stálým, samostatným „já“. Na naší dobrodružné cestě realitou všechny jevy přicházejí a odcházejí, tak jako štěbetání ptáčka chvilku existuje, ale hned zase zaniká.
Také existuje vědomí, ve filozofickém významu slova, které si uvědomuje všechny tyto jevy. Jenže vědomí také není věcí a nenachází se v žádném konkrétním místě. Takže opět, když řekneme „existuje vědomí“, máme co do činění s velkým problémem, protože to by znovu předpokládalo jeho samostatnost, oddělenost a existenci na místech, kde ho nelze nalézt.
Vědomí je věčné a neměnné a obvykle se má za to, že všechny věci z něj pocházejí a také se do něj navracejí. Můžeme ho nazvat Bůh, nirvána, tao, Alláh, přítomný okamžik, Buddhova mysl, nebo prostě vědomí. Zatímco jevy neustále plynou od jejich vzniku až po zánik, existuje vědomí, které si je uvědomuje. Toto vědomí tedy není jevem a také není věcí. A také není odděleno od věcí, protože v opačném případě by nebyla možná žádná zkušenost.
Pravé „já“
Učení zakládající se na pojmu „pravého, opravdového já“ naopak zdůrazňují, že opravdu jsme všemi jevy, přesněji, že nejsme „divákem“ či „pozorovatelem“. Pozorovaný jev nemůže být zároveň tím, kdo pozoruje. A tedy „pozorovatel“, kterým je vědomí, není jevem – proto se nikde nenachází a neexistuje.
Dualita předpokládá něco na obou stranách – „pozorovatele“ a „pozorované“. Avšak ani mezi všemi jevy nenajdeme pozorovatele, takže při pozorném zkoumání zjistíme, že neobstojí ani existence duality. Když se iluze duality navždy zhroutí při probuzení v přímé zkušenosti, vše, co zůstane, jsou jevy – ty považujeme za „pravé já“.
Shrnutí najdeme v krásné malé buddhistické básni, kterou složil Kalu Rinpočhe:
Žijeme v zajetí klamu a zdání věcí.
No existuje skutečnost, my jsme ta skutečnost.
Pokud to chápeš, tak vidíš, že „ty“ jsi ničím.
A tím, že jsi ničím, jsi vším.
Autor: Andrew Barker
Zdroje
Zdroj: www.mocvedomi.cz
