Zkusili jste někdy v běžném každodenním shonu zpomalit a stát se třeba jen na okamžik tichým pozorovatelem? Například čekat v koloně aut a zpívat si píseň, která právě hraje v rádiu, bez stresu z toho, že přijdete pozdě do práce? Nebo sledovat z tramvaje ranní spěch kolemjdoucích, aniž by vás to vyvedlo z vnitřního klidu? Ten pocit je úžasný, tak proč si ho nedopřejeme pravidelně?
Možná je to určitá zralost, která přichází s věkem, neboť stáří je přece moudré. Nutí nás postupně zpomalit a vracet pozornost zpátky k sobě. Asi jsem se za ta léta praxe naučila číst mezi řádky. Jsem tedy tichým pozorovatelem. Sleduji přátele, známé i úplně cizí lidi, s nimiž se na okamžik protne moje cesta. A vidím i to, co může ostatním zůstávat skryto. Všímám si celku.
Není vždy potřeba, aby mi lidé cokoliv říkali. Mnohé z toho, co jsme prožili, se totiž může odrážet i v našem těle. Ve způsobu, jakým stojíme, v držení těla, mimice, napětí svalů, kvalitě spánku nebo celkovém výrazu. Tělo je svým způsobem mapou naší historie, i když ne všechny její příběhy z něj dokážeme jednoznačně vyčíst.
Pak ale přijdou na řadu slova. A velice často s nimi přichází přetvářka. Někdy mám pocit, že se to, co lidé říkají, míjí s tím, co skutečně prožívají. Nasazují si masku – pro svět, pro své okolí a někdy i sami před sebou. Jenže zatnuté čelisti, ztuhlá ramena a unavený pohled mohou naznačovat příběh, který slova snaživě maskují. Pořád máme pocit dostatku času a to, co je pro nás opravdu důležité, odkládáme na „později“. Místo toho plníme úkoly, upřednostňujeme zájmy druhých před těmi vlastními a těší nás, že jsme v očích okolí superhrdinové.
Klasická medicína mě naučila rozumět anatomii, exaktním datům a úzce se specializovat v oboru neurologie. Postupem času jsem pochopila, že pokud chci dospět k hlubšímu porozumění zdraví, nemohu se na člověka dívat pouze skrze jednotlivosti, ale musím ho vnímat jako jeden komplexní funkční celek.
Představte si tělo jako dokonalý, živý ekosystém. Jakmile se v něm vychýlí některý důležitý prvek, může to ovlivnit celou síť dějů uvnitř. Klasická medicína je skvělá v hašení požárů – umí řešit akutní potíže. Někdy se však v praxi soustředíme především na samotný plamen a nezbývá tolik prostoru zkoumat, co ho vlastně zapálilo. Mnohem větší smysl mi dává věnovat se také prevenci – jenže dnešní zrychlená doba jí příliš nenahrává. Velké informační zahlcení otupuje naše smysly a zaměření na výkon a vnější výsledky nás charakterově ani lidsky nikam neposouvá.
Od náhodných pokusů k vědomému záměru
Když se člověk rozhodne pro změnu, obvykle začíná u vnějších cílů. Chce například zhubnout, lépe spát, zbavit se chronické bolesti zad nebo méně stonat. Jenže prvotní nadšení po několika dnech či týdnech vystřídá tvrdý náraz.
Náš mozek má tendenci upřednostňovat známé a zažité postupy, zvláště pokud nová změna vyžaduje dlouhodobé úsilí. Staré návyky tak mohou přetrvávat, i když nám už neslouží. Schopnost mozku vytvářet a upevňovat nové nervové spoje nám však zároveň umožňuje postupně měnit způsob myšlení i chování.
Skutečná transformace tedy začíná v momentě, kdy si jasně definujeme, proč to vlastně děláme a kým se skutečně chceme stát. Náš záměr funguje jako vnitřní kompas. Jakmile ho pevně uchopíme, máme větší šanci vystoupit z kruhu předsevzetí, která po třech týdnech vyšumí do prázdna.
Myšlenka jako laser: Síla soustředěné pozornosti
Možná si říkáte, jak mohou naše myšlenky ovlivňovat každodenní zdraví. Nejsou totiž jen prchavými obláčky v hlavě. Souvisí s činností mozku, našimi emocemi, rozhodováním i tělesnými reakcemi. A právě tím mohou spoluutvářet naši životní realitu.
Když je naše mysl roztříštěná a neustále přeskakuje mezi obavami, stresem a seznamem povinností, můžeme si ji představit jako rozptýlené světlo obyčejné žárovky – svítí všemi směry, ale jeho účinek není soustředěný.
Pokud však svou pozornost zaměříme na jasný záměr, připomíná to laserový paprsek. Toto přirovnání není doslovným popisem fyzikálního působení myšlenek, ale obrazem síly soustředění. Vědomá pozornost, opakované rozhodování a nové zkušenosti mohou podporovat změny v nervových spojích mozku, tedy neuroplasticitu, a postupně ovlivňovat naše návyky i chování.
To, čemu věnujeme pozornost, tak může v našem životě získávat stále větší význam.
Od myšlenky k biochemii a tělesným reakcím
Jak se ale naše myšlenky a emoce promítají do fungování organismu? Tady vstupuje do hry fascinující biologie.
Duševní prožívání je propojeno s činností nervové soustavy a hormonální regulací. Například při stresu se mohou aktivovat mechanismy spojené s uvolňováním kortizolu a adrenalinu, které připravují organismus na zvýšenou zátěž. Naopak příjemné sociální prožitky, pohyb nebo pocit bezpečí souvisejí s dalšími neurochemickými procesy, na nichž se podílejí například oxytocin, dopamin či endorfiny.
Nejde o jednoduché rozdělení na „špatné“ a „dobré“ hormony. Všechny tyto látky mají v organismu své důležité funkce a jejich působení závisí na konkrétních okolnostech.
- Pokud dlouhodobě prožíváme stres a vyčerpání, může to ovlivňovat spánek, imunitní regulaci, hormonální rovnováhu i zánětlivé procesy v organismu.
- Pokud naopak vědomě pečujeme o svůj psychický stav, dopřáváme si odpočinek, kvalitní vztahy a prostor pro vnitřní klid, můžeme tím podporovat celkovou psychickou i tělesnou pohodu.
Fyzické tělo tak není pouhým pasivním příjemcem toho, co se kolem nás děje. Neustále reaguje na podněty z vnitřního i vnějšího prostředí a naše psychické prožívání je jednou z důležitých součástí tohoto procesu.
Vliv prostředí: Nejsme izolované ostrovy
Naše molekulární biologie, biochemie, fyziologie těla i psychika nefungují ve vzduchoprázdnu. Ovlivňuje nás to, co jíme a pijeme, jak kvalitně spíme, jak se hýbeme, prostředí, v němž žijeme, vzduch, který dýcháme, i látky, s nimiž přichází naše pokožka do kontaktu.
Významnou roli však hraje také to, jak reagujeme na okolní svět, zda se cítíme užiteční, nacházíme smysl v tom, co děláme, a čím a kým se obklopujeme. V osobní a duchovní rovině můžeme hovořit také o tom, co si pouštíme do svého „energetického pole“.
To vše, a ještě mnohem více, den za dnem ovlivňuje naše zdraví a celkovou životní pohodu. Nejsme tedy pouze pasivními oběťmi okolností. Přestože nemůžeme ovlivnit všechno, naše každodenní rozhodnutí mohou v dlouhodobém horizontu významně přispívat ke kvalitě našeho života.
Síla malých kroků a proměněný člověk
Zdraví není jednorázový cíl, ke kterému jednou dorazíme a máme vyhráno. Je to dynamický proces, cesta, kterou tvoříme každodenními rituály. Velké věci nevznikají vždy radikálními skoky, ale často drobnými, udržitelnými kroky, které se postupně promítají do našich návyků i fungování nervové soustavy.
Hluboká vnitřní proměna začíná rozhodnutím vzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Přestat čekat, až vás někdo „opraví“ nebo „zachrání“. To samozřejmě neznamená odmítat odbornou pomoc, pokud ji potřebujeme. Znamená to stát se aktivním účastníkem péče o vlastní zdraví a život.
Představte si to jako tarotovou kartu Vůz – vozataj, který krotí a vědomě řídí dva koně, bílého a černého. Bílý kůň představuje náš vědomý záměr, touhu po růstu a vnitřní sílu, zatímco černý zastupuje podvědomé vzorce, staré automatické návyky a touhu mozku po pohodlí.
Zdraví a životní rovnováha nevznikají tím, že jednoho z nich potlačíme, ale tím, že je naučíme táhnout za jeden provaz jedním směrem.
Za svůj dosavadní život jsem vyslechla a přečetla řadu příběhů transformace. Příběhů lidí, kteří odložili masku superhrdiny, zbavili se očekávání druhých a vzali kormidlo svého života do vlastních rukou. Přestali čekat na vnější zázraky a začali vědomě propojovat to, co si myslí, co cítí a jak žijí.
Jedním z nich jsem i já sama.
Závěr: Celostní cesta ke zdraví
Být zdravý znamená také hledat životní rovnováhu – propojovat precizní, vědecký pohled klasické medicíny na fungování těla s poznáním, že naše mysl a psychické prožívání hrají v celkovém obrazu zdraví důležitou roli.
Když se naučíme vnímat člověka jako nedělitelný celek – v němž se myšlenky, emoce, tělesné procesy a každodenní rozhodování vzájemně ovlivňují – můžeme lépe porozumět tomu, jak pečovat o své zdraví.
Možná pak zjistíme, že část klíče ke zdravějšímu a spokojenějšímu životu máme celou dobu u sebe. Stačí jen najít tu správnou klíčovou dírku.
Autor: MUDr. Eva Kadaňková
Zdroje
www.evakadankova.cz
