Co se stane, když na několik letních dnů vystoupíme z běžného rytmu? Místo postele si ustleme na zemi pod hvězdami, místo sprchy se koupeme v potocích, vaříme na ohni a místo práce řešíme, odkud nabereme pitnou vodu a kudy povede další úsek cesty. A hlavně: máme čas být každý sám se sebou i spolu. Povídat si, smát se, někdy mlčet a všímat si toho, co nám ve všedním dni uniká.
Od roku 2013 vyrážíme každé léto na několikadenní pěší pouť do jiné části České republiky. V roce 2026 jsme absolvovali již čtrnáctý ročník. Prošli jsme Českou Kanadu, Lužické hory, České středohoří, Český kras, Kokořínsko, Máchův kraj a další krásná místa. Nejde však vůbec o sbírání kilometrů ani turistických výkonů. Pouť je Cesta do Nitra – cesta krajinou vnější i vnitřní.
Pět dní trochu jinak
Ráno nás probudí kytara, slunce nebo první zvuky lesa. Někdo rozdělá oheň, další míchá kaši ve velkém hrnci. Všichni nějak přispíváme k tomu, aby naše malé putovní společenství fungovalo. Batohy neseme na zádech, společné zásoby potravin, vodu a nádobí nám veze doprovodné auto s vozíkem. Přes den chodíme, koupeme se v rybnících a potocích, objevujeme přírodní i historická místa. Večer se vždy setkáváme u ohně, sdílíme zážitky a zpíváme.
Do programu patří i hry, tvoření, meditace, různá prožitková cvičení a občasné zastavení v tichu. Někdy jdeme poslepu a učíme se důvěřovat druhému, jindy nasloucháme sami sobě nebo si vyzkoušíme něco, na co bychom se doma neodvážili. Nemusí to být nic velkého. Pro jednoho je dobrodružstvím první noc pod širákem, pro druhého promluvit před skupinou a pro třetího jen na chvíli odložit telefon.
A především je tu spousta legrace. Putování nemá být pět dní smrtelně vážného sebepoznávání.
Co se na cestě přihodí
Každý ročník má své příběhy. V roce 2019 jsme nocovali u zatopeného lomu ve Šluknovském výběžku. Při nočním koupání někdo posvítil baterkou do vody – a najednou jsme u břehu objevili spoustu raků. Stáli jsme tam a nadšeně pozorovali jejich noční život. Já sama jsem je předtím znala jen z učebnic přírodopisu.
Jindy jsme v Českém středohoří putovali po tělese dávno zrušené železniční trati, prodírali se kopřivami a hledali zbytky pražců. V Zubrnicích jsme pomohli muzejní železnici, spali ve vagónech a večer si na nádražní budovu promítli film Páni kluci. A v roce 2026 jsme celé Putování absolvovali se třemi kozami – Zuzkou, Lotrandem a Zubejdou. Na takové cesty se nezapomíná.
Několik ročníků jsme putovali také s člověkem na invalidním vozíku. Přes kořeny a náročný lesní terén. Důležité bylo, abychom šli dál společně.
Každý nese svůj příběh
Na naše cesty přijíždějí lidé různých věků, profesí i životních zkušeností. Někteří se znají dlouho, jiní přijíždějí poprvé a nikoho neznají. Během dne se na cestě střídají dvojice, u ohně se vypráví a zpívá, někdo potřebuje společnost a někdo chvíli pro sebe. A právě v té různorodosti vidím velké bohatství.
Když večer v kruhu u ohně každý promluví, dostává prostor jeho jedinečný příběh – jako když se navléká další korálek do náhrdelníku. Atmosféru tvoří všichni: ten, kdo hraje na kytaru nebo housle, kdo přinese vodu, pomůže unavenému, vypráví vtip nebo jen pozorně poslouchá.
Hudba u ohně také nemusí být dokonalá. Ale je naše.
Co si odnášíme domů
Ohlasy po návratu často ukazují, jak odlišně každý stejné dny prožil. Jedna účastnice zjistila, že toho ujde a unese víc, než si myslela, že vydrží bez mobilu a nemusí se vždy přizpůsobovat ostatním. Další překonala obavy z nocování venku a z nových lidí. Jiní píší o přátelství, odpočinku nebo o tom, že jim cesta pomohla vstoupit do nové životní etapy.
Jeden poutník to vystihl krásně: „Každý jsme měli svůj příběh, ale společnou cestu.“
Nenutím nikoho, aby na Putování něco zásadního objevil. Někdo si přiveze důležitý vhled, někdo záplavu veselých vzpomínek, někdo nové přátele. A někdy se to všechno zvláštně propojí. Když se na pár dní vzdálíme od povinností a známého prostředí, můžeme se podívat nově nejen na krajinu, ale také na sebe a na lidi kolem.
Proto se každý rok znovu vydáváme na cestu. Pět dní přírodou jdeme, se Sebou se potkáváme. A když se pak vrátíme domů a odložíme batohy, něco z té společné cesty v nás ještě dlouho zůstává.
Autor: Markéta Černocká
O autorce: Markéta Černocká pořádá od roku 2013 pěší Putování krajinou a další prožitkové akce v přírodě. Věnuje se také rodinným konstelacím a individuální práci s lidmi.
Zdroje
www.praminky.cz
