Co je eniologie člověka?

Autor: Hana Bártová

Publikováno 16. 11. 2026

Když jsem dostala možnost psát do časopisu Eniologie člověka, musela jsem se nejdříve podívat, co to vlastně znamená. Tenhle pojem zrovna do mého slovníku nepatřil.

Pak jsem zjistila, že eniologie vnímá člověka jako celek, který se skládá z jednotlivých částí, ale zároveň zahrnuje i souvislosti, které přesahují samotné fyzické tělo.

Když se podíváme na člověka, vidíme tělo. Máme hlavu, ruce, nohy, srdce, plíce a další orgány, které společně zajišťují náš život. Medicína dokáže stále podrobněji zkoumat jejich stav a fungování. Umíme zobrazit vnitřní struktury těla, sledovat elektrickou aktivitu mozku, analyzovat krev a pronikat až na úroveň buněk a molekul.

Přesto zůstává mnoho otázek, na které neumíme jednoznačně odpovědět. Co vlastně dělá člověka člověkem? Je to jeho tělo, myšlení, paměť, emoce, nebo něco, co vzniká jejich vzájemným propojením? A pokud jednotlivé části dokonale prozkoumáme, budeme skutečně rozumět celku? A co je to, co člověka přesahuje?

Právě tady se otevírá prostor pro eniologii.

Co vlastně eniologie zkoumá?

Eniologie se zabývá informačními a energetickými procesy a jejich vzájemnými souvislostmi. Ve svém širším pojetí se snaží zkoumat také jevy, které člověk nedokáže přímo zachytit běžnými smysly.

Eniologie člověka se zaměřuje na vztahy mezi lidským tělem, psychikou, vědomím, energií, informacemi a okolním prostředím. Její základní myšlenkou je, že člověka nelze plně pochopit pouze zkoumáním jednotlivých částí. Je třeba vnímat také jejich vzájemné vztahy a působení a hlavně zkoumat vjemy vlastního těla.

Tento přístup otevírá zajímavé otázky, ale zároveň vyžaduje rozlišovat mezi poznatky, které lze vědecky ověřit, osobní zkušeností a hypotézami, které na své potvrzení teprve čekají. Eniologie jako celek zatím nepatří mezi obecně uznávané vědecké disciplíny.

Ten, kdo ale prožil své tělo do hloubky, nepotřebuje pro svou zkušenost žádné vědecké vysvětlení ani teorie. Prostě ví…

Hmota, energie a informace

Na chvilku zavřete oči a uvědomte si své tělo. Budeme se na ně dívat a postupně přibližovat objektiv. Uvidíme kůži, svaly, kosti… Pak si vybereme některý orgán. V tomto měřítku objevíme jednotlivé buňky a v buňkách další části. Opět si vybereme jednu a znovu zaostříme. Je to, jako když pozorujeme video s fraktály.

V podstatě můžeme pokračovat stále dál, tedy alespoň do té doby, dokud nám bude stačit naše optika nebo představivost. Upozorňuji, že to není ezoterika, ale vycházíme z vědecky doloženého poznání stavby hmoty.

Když se dostaneme až na úroveň atomů, objevíme něco pozoruhodného. Pokud bychom si představili atomové jádro jako malý předmět uprostřed fotbalového hřiště, oblast, ve které se nacházejí elektrony, by sahala až někam k jeho okrajům. Je to samozřejmě jen měřítkové přirovnání, protože elektrony se nepohybují kolem jádra jako malé kuličky po přesných drahách.

Bezva, máme to. No a co? Co dál? K čemu je to dobré?

Pokud vás nezajímá fungování existence, tak možná k ničemu. Ostatní by to nejspíš rádi změřili, zvážili nebo jinak diagnostikovali. Jenže čím?

Určitě nějaké přístroje existují. Ovšem pokud je nemáme, stejně si můžeme poradit. Tento ohromný prostor se dá vnímat a cítit, protože je uvnitř nás. Jsou to naše pocity, emoce, myšlenky a naše energie.

A jedna úžasná věc – s tím vším se dá pracovat.

Člověk není jen součet svých orgánů

Když nás něco vyděsí, může se nám rozbušit srdce, zrychlit dech, napnout svalstvo nebo změnit trávení. Přitom se nás nikdo nemusel ani dotknout. Stačila zpráva, vzpomínka, představa nebo situace, kterou jsme vyhodnotili jako nebezpečnou.

Naše tělo reaguje na význam, který určité informaci přisuzujeme. Tento proces dnes dokážou vědci z velké části vysvětlovat prostřednictvím nervové soustavy, hormonů a dalších fyziologických mechanismů.

Jenže každý člověk může na stejnou situaci reagovat jinak. Pro jednoho je veřejné vystoupení příjemnou příležitostí. Druhému se při pouhé představě, že má promluvit před lidmi, sevře žaludek a rozklepou kolena. Samotná událost je podobná, ale prožitek a tělesná reakce se mohou zásadně lišit.

Člověk tedy není pouze tělo, které mechanicky odpovídá na podněty. Je to živá bytost s vlastní zkušeností, pamětí, emocemi a schopností přisuzovat událostem význam.

Naše tělo zároveň vytváří elektrická a magnetická pole, která souvisejí například s činností srdce a mozku. V eniologickém pohledu můžeme uvažovat také o tom, jak se energie, informace a vědomí vzájemně ovlivňují. Představa, že elektromagnetické síly přímo pohybují naším vědomím a nevědomím, však zatím není vědecky doložena.

A právě vzájemné souvislosti těchto procesů si zaslouží naši pozornost.

Kde začíná vědomí?

O lidském mozku víme stále více. Dokážeme sledovat aktivitu jeho jednotlivých oblastí a pozorovat, jak se mění při spánku, soustředění, bolesti nebo emočním prožitku. Ale samotná otázka vědomí zůstává předmětem vědeckých i filozofických diskusí.

Víme, že prožíváme. Vidíme barvy, slyšíme zvuky, cítíme doteky, radost, bolest i strach. Dokážeme popsat mnoho mechanismů, které se na těchto procesech podílejí. Mnohem obtížnější je vysvětlit, proč je vůbec doprovází subjektivní prožitek.

Když se dívám na strom, mohu popsat jeho tvar, barvu, vzdálenost i světlo, které se od něj odráží. Ale co je samotná skutečnost, že strom vidím?

Eniologické přístupy uvažují o vědomí jako o součásti širšího propojení člověka se skutečností. Některé mu přisuzují dokonce základnější úlohu, než jakou má v běžném materialistickém výkladu světa.

Velmi tady záleží na člověku, který to posuzuje. Je materialista, ateista, křesťan, muslim či buddhista? Každý může na otázku existence a vědomí nahlížet jinak. Je to prostě také o tom, co si myslíme o existenci jako takové. A podobné otázky nás mohou vést k hlubšímu přemýšlení o tom, co vlastně znamená být člověkem.

Co nám říkají emoce?

Při práci s lidmi se často setkávám s tím, že člověk dokáže velmi podrobně vyprávět o svých problémech, ale mnohem obtížněji popisuje, co při nich skutečně prožívá.

Ví, co se stalo, kdo mu co řekl, kdo mu ublížil nebo proč se dostal do nepříjemné situace. Když se ho ale zeptám, co v tu chvíli cítil, někdy dlouho hledá odpověď.

Přitom emoce nejsou jen nepříjemným doprovodem našeho života. Jsou součástí způsobu, jakým reagujeme na svět kolem sebe. Ovlivňují naši pozornost, rozhodování, chování i tělesné procesy.

Někdy si člověk všimne, že při určité vzpomínce zadržuje dech, sevře ruce nebo pocítí napětí v hrudníku. Takové pozorování samo o sobě neurčuje příčinu nemoci, může však pomoci lépe porozumět vlastnímu prožívání.

A možná právě tady začíná důležitá část poznávání člověka. Nejen zjišťovat, co se s námi děje, ale také se učit vnímat, jak to prožíváme.

Jak se naučit vnímat své tělo?

Mám více technik, jak to provést, ale tahle mi teď přijde nejlepší.

Naše tělo obsahuje spoustu vody. Takže budeme pracovat s představou skupenství vody, která jistě každý zná.

Fyzické tělo bych připodobnila k ledu. Uvnitř těla máme tekutiny, tedy vodu. Ta se v našem přirovnání postupně mění v páru, kterou si můžeme spojit s dechem. A dál si naše pocity a emoce můžeme představit jako plazmatické skupenství vody.

Nejde samozřejmě o doslovné fyzikální proměny vody v těle, ale o můj vlastní způsob, jak si přiblížit různé podoby vnímání. V tomto obrazu pracuji s hustotou, vibracemi a vjemy. A když si představíme, že postupujeme až k atomům a elektromagnetickým jevům, dostáváme se zase k otázce energie a prostoru.

Při návštěvě školy filipínských léčitelů jsem se setkala se zajímavým způsobem práce s představivostí. Léčitelé se učí představovat si vlastní ruku jako led, který může pronikat do vody, tedy do těla klienta. Takto mi byl jejich postup vysvětlen. Zda a jak taková technika skutečně působí, ponechávám na dalším zkoumání.

Já sama při terapii pokládám ruce na klienta, ale jeho emoční tělo nevnímám pod rukama. Jeho pocity a emoce začínám cítit na svém vlastním těle. Právě prostřednictvím těchto vjemů s jeho emočním tělem dále pracuji.

Je to moje osobní zkušenost, ze které při terapiích vycházím.

Člověk jako součást světa

Žádný člověk nežije odděleně od svého okolí. Dýcháme vzduch, přijímáme potravu, reagujeme na světlo, teplotu, zvuky i přítomnost dalších lidí. Naše zdraví ovlivňují vztahy, pracovní podmínky, prostředí, ve kterém žijeme, i společnost, jejíž jsme součástí.

Nejsme uzavřeným systémem. Z biologického hlediska neustále vyměňujeme s okolím látky a energii. Prostřednictvím smyslů a komunikace přijímáme a předáváme informace.

Eniologie se snaží tento vztah člověka a okolního světa chápat ještě šířeji. Zabývá se možností dalších informačních a energetických souvislostí, které zatím nejsou dostatečně objasněny.

Při takovém hledání je však potřeba zachovat otevřenost oběma směry. Neodmítat neobvyklou zkušenost jen proto, že jí zatím nerozumíme, ale ani nepovažovat každé nevysvětlené pozorování za důkaz existence nového přírodního zákona.

Je to trochu podobné, jako kdybyste se chtěli naučit telepatii, ale zároveň se báli svého okolí. Pokud se před ostatními neustále uzavíráte, těžko se můžete otevřít jejich prožívání. Ať už telepatii chápeme jakkoli, schopnost vnímat druhého člověka vyžaduje také určitou otevřenost a ochotu naslouchat.

Co tedy znamená poznat člověka?

Možná jsme si zvykli, že poznání znamená něco rozebrat, změřit, pojmenovat a zařadit. Tento způsob nám přinesl obrovské množství užitečných poznatků. Bez něj bychom neměli současnou medicínu ani většinu technologií, které používáme.

Jenže při poznávání člověka se setkáváme také s jeho subjektivní zkušeností.

Eniologie člověka může být jedním z podnětů k hledání širších souvislostí. Její přínos však nebude spočívat jen v množství nových pojmů a teorií, ale především v tom, zda dokáže zkoumat i lidské vědomí a tím nám pomůže porozumět nejen člověku, ale celé existenci. Člověk totiž není jen fyzické tělo. Je i vědomí a o velikosti a rozsahu vědomí zatím nevíme téměř nic. Jenže bez vědomí nejsme lidé.

A právě vědomí a způsob, jakým prožíváme vlastní existenci, otevírají také zajímavou otázku našeho vztahu k umělé inteligenci. Ta dokáže zpracovávat obrovské množství informací, ale zda může mít subjektivní prožitek podobný lidskému, zatím nevíme.

A možná nás toto hledání nakonec přivede k docela jednoduché otázce.

Dokážeme skutečně poznat člověka, pokud se při jeho zkoumání zapomeneme zajímat o to, jak on sám prožívá svou existenci?

Autor: Hana Bártová

Zdroje

www.1zapper.cz

Autor článku

Hana Bártová

Články s tematicky podobným obsahem najdete tady:

, ,

Aktuální číslo časopisu

Přírodní péče a inspirace

Zažijte eniologii osobně

Finance v klidu

Mohlo by vás zajímat

Chcete poznat časopis blíž?

Získejte číslo ZDARMA

Získejte zdarma celé ukázkové číslo a objevte, čím je Eniologie člověka jiná. Na 68 stranách najdete celé články, bohatý obrazový materiál a inspirativní pohledy na vědomí, energii, zdraví i jemné úrovně člověka.

Ukázkové číslo jsme sestavili z několika vydání časopisu, aby vám představilo pestrost jeho témat, osobitý styl a jedinečné propojení mnoha oborů.