Jak neztratit samu sebe v době AI

Dnes můžeme získat odpověď téměř na cokoli během několika vteřin. Umělá inteligence nám pomáhá psát, plánovat, tvořit i hledat řešení. Také ji někdy využívám. Zároveň si však kladu otázku: Dáváme vedle všech odpovědí zvenčí ještě prostor vlastnímu hlasu?

Umíme se zastavit a zeptat se: Co si o tom myslím já? Co cítím? Co potřebuji? Je tohle opravdu cesta, kterou chci jít?

Již devatenáctým rokem provázím ženy prostřednictvím tance, pohybu, dechu, meditace a ženských ásan Mohendžodáro. Podporuji je, aby byly ve své ženské síle, dovolily si být samy sebou a měly v životě více radosti a lehkosti. Právě proto mi záleží na tom, abychom si i v době nových technologií zachovali zdravý rozum, vlastní úsudek a spojení se sebou.

Kde jsem v tom všem já?

Ve své praxi potkávám ženy, jejichž myšlenky, pozornost a energie celý den směřují k druhým. K dětem, partnerovi, práci, povinnostem. Vnímají, co je potřeba zařídit a kdo od nich co očekává. Když se jich zeptám, co si přejí ony samy, je to často jen prostor pro sebe.

Možná to znáte. Den je plný, všechno nějak zvládáte, ale radost se v tom všem vytrácí. Konečně máte volnou chvíli, a přesto hlava pořád přemýšlí, co vše je ještě potřeba udělat, a nedokážete se plně uvolnit.

V takové chvíli může být lákavé hledat další návod. Dnes se můžeme zeptat také AI. Dostaneme možnosti, doporučení, někdy i velmi přesvědčivě znějící odpověď. Přála bych si však, abychom mezi nimi nechávaly místo pro vlastní přemýšlení a vnímání. Aby se pomoc postupně nestala závislostí na tom, že nám někdo či něco vždy řekne, co máme udělat.

Mohu se inspirovat a potom si položit otázku: Tohle zní dobře. Ale je to opravdu moje? Chci to tak já? Je to pro mě?

Tělo si zaslouží naši pozornost

Spojení se sebou zahrnuje také vnímání těla. Všimnout si únavy, stažených ramen nebo potřeby projít se a odpočinout si.

Když jsme ponořené do povinností, snadno si řekneme: „Ještě tohle dokončím. Pak se zastavím.“ Jenže potom přijde další úkol. Vlastní potřeby znovu odložíme.

Nedávno ke mně přišel na ošetření Access Bars muž, který popisoval velký stres z práce, přetížení a potíže se spánkem. Velmi ho bolela záda a ramena a sám tyto obtíže spojoval s tím, co prožíval. Když vstal z lehátka, překvapeně řekl, že ho ramena bolí méně.

Je to jedna konkrétní zkušenost, nikoli vysvětlení příčiny bolesti. Připomněla mi však, jak málo prostoru někdy věnujeme odpočinku a vlastnímu tělu. Nemusíme čekat na úplné vyčerpání, abychom si dovolily péči.

Obrátit svůj zrak dovnitř

V Mohendžodáru, které ženám předávám, pracujeme také s ásanou nazvanou Vnitřní zrak, která podporuje naši intuici. Vnímám ji jako příležitost obrátit pozornost k sobě a dát prostor tomu, co v každodenním ruchu snadno přeslechneme.

Intuice pro mě patří k naslouchání sobě. Někdy přichází jako tichý pocit, pro který ještě nemáme slova. Můžeme ho chvíli pozorovat, propojit s vlastní zkušeností a zdravým rozumem. Učit se rozlišovat, kdy vnímáme své přání a kdy nás vede strach nebo očekávání druhých.

Důvěra v sebe může růst i tím, že si dovolíme nemít odpověď okamžitě. Vyslechnout druhé, nechat se inspirovat a přitom si ponechat prostor pro vlastní rozhodnutí.

Malý návrat uprostřed dne

Při ženských setkáních vytvářím prostor, kde můžeme odložit povinnosti a všimnout si samy sebe. Skrze spontánní tanec, dech, pohyb či ticho objevujeme, jak nám právě je. Ženy nemusí být jiné, lepší ani dokonalejší. Mohou objevovat, přijímat a projevovat všechny své stránky.

Takové zastavení si můžeme dopřát také doma. Odložit telefon. Vnímat chodidla na zemi a dech takový, jaký právě je. Jemně se protáhnout nebo si pustit oblíbenou píseň a nechat tělo pohybovat se po svém.

A zeptat se: Jak mi je? Co teď potřebuji? Co by mi dnes udělalo radost?

Odpověď nemusí přijít hned. Už tím, že si otázku položíme a chvíli u ní zůstaneme, dáváme pozornost samy sobě.

Dát prostor tomu, co je naše

Spojení se sebou nám také dává prostor vyjádřit to, co je jedinečně naše. Někdo hraje na hudební nástroj, jiný kreslí, háčkuje, staví dům nebo promění pokoj v místo, kde je mu dobře. Každý může dát tomu, co v sobě nosí, jinou podobu. Právě v tom se projevuje naše osobitost, zkušenost a radost z tvoření.

AI nám může nabídnout nápady a usnadnit práci. Přála bych si však, abychom si ponechaly prostor podívat se do sebe, něco samy objevit, vyzkoušet a vytvořit po svém. Dovolit si vlastní nápad, i když ještě není dokonalý. Vnímat, co nás těší a co chceme svým tvořením vyjádřit. Aby v tom, co vzniká, zůstával náš vlastní hlas a kus nás samotných.

Přeji si, abychom nové možnosti využívaly vědomě a dál rozvíjely schopnost přemýšlet, cítit a rozhodovat se. Abychom mezi všemi hlasy nepřestaly slyšet ten svůj.

Možná právě dnes můžeme obrátit pozornost od obrazovky k sobě. A dát si prostor zjistit, co se ozývá v nás.

Autor: Olivie Popsíšilová

Zdroje

www.solivii.cz